Bitva O Dobro!

RPG svět Arteina, ve kterém hraji, je svět který má vcelku zajímavý příběh... jedná se o souboj dobra a zla. Každé období zde je zakončeno vždy velkou bitvou, kterou píši za trochou zabavení a smrtí. Minule byly za tajemnou školu, avšak nyní to musí být vážnější...jde o třetí a nejtemnější z bitev. Toto je bitva za dobro!

bitvu napsala a zdraví vás, Ravin. 

Prásknutí dveří.

"Máme problém, vážení" zazněl hlasitě chladný hlas dívčí hlas. "Obrovský problém. Duchové rozhodně nehodlají čekat na to, až budeme připraveni. Jsem s nimi spojená. Ale obávám se, že když vám řeknu, že útok stejně už je příliš pozdě." Severa, mladé okultistické děvče, co se s duchy skrze záhadná spojení spojila, obvykle neprojevovala mnoho emocí. Jednu z nich ale její tvář rozhodně zračila. Strach.

K dívce přišla Brita a děvče obejmula. "Nikdy nemusí být pozdě, proč se vzdát před bojem, to ani nemůžeme. Musíme to alespoň zkusit. Vzít zbraně co máme, magie, a porazit i tyto nepřátele" Ale uvnitř? Nikdo, krom pár opravdu sebevědomých duší plných optimismu nevěřil, že nyní se zlo podaří pokrýt. "Měli bychom jít za všemi" poznamenala Davina drze. "Fajn" ozvala se tím pádem Natasha. "Rozdělíme si třídy a zajdeme za nimi a opět připravíme naši školu na obrovskou bitvu. Prý už se tu staly dvě. Jenže tentokrát čelíme zlu. Všemu."

Skutečně. Tak vyrazili zase do ostatních kolejí. "Musíme se bránit" řekla moudře Lover, dívka hnědých vlasů a charismatické tváře. "Četla jsem v naší knihovně, že bitva to rozhodně nebude první. A že zlo nám přece vyhlásí bitvu zase, že ano?" Luka se zamyšleně zasunula do židle. "I kdyby ne oficiálně, jdou na nás. Tak ji vyhlásíme my jim!"

Nemohli jinak. Promáčený slzami, dobro poprvé vyhlásilo útok zlu. Došla jim brzy odpověď od samotných tří nejmocnějších duchů nejhorší temnoty. Mladý student, co jimi posedlý netušil jak na ně zapomenout, vyplivl z úst vzkaz. "Uvidíme se, pokud nemáte strach. Vaše Smrt. " Šlo poznat, člověka okamžitě trklo, že byl papír popsán lidskou krví. Její temně rudé kapky měly zvláštní pach. Pach bolesti.

Zatímco ostatní začaili připravovat zbraně, Tethys se nad chlapcem sklonila. "Vyplivnout ten dopis určitě byla kruté. Jak ti je? Nevěřím, že nebyl bez jedu." Sklopil oči a chytl se jí, jeho jemné prsty se jí vryly do kůže. "Samozřejmě, že byl otrávený. Proto umírám. Ty jsi Tethys, že ano? Vyprávěli mi o tobě. Já jsem kdyžtak byl Ted" pocítila chlad na rukou. "Počkej, ty..." zatřásla s ním. Neodpovídal. Ostatní, příliš upevnění na boj, si toho ani nevšimli. Nestál snad za pohled? Jedno krátké ohlédnutí je moc? Tethys nemusel trefit meč, ale tohle byla první jizva. A za třetí bitvu, bude jich přibývat.

Vypadali jako armáda šílenců, když brzy studenti a učitelé, po zuby v lesklých brněních a zbraních stáli, oči vzhlédnuté do dáli. "Jste si jistý, že to zlo vážně přijde?" zeptal se zdvořile Oliver, člena jednoho ze spojených s duchů.Jednoho z těch, kteří ze zvědavosti pomalu zaprodali zlu duši. Sklopil hlavu. "Ano, jsem si tím jistý. A pomalu nás zabijí. Prosím, nechcete někoho poslat na strážení našich katakomb? V zásadě je to takové srdce naší školy." Kiara se po něm v tu chvíli zvědavě podívala. "Super nápad. Hned tam půjdu. Kdo jde se mnou?" Katharina nemusela divoce váhat. "Já!" vykřikla. A hned nabrala malou skupinku studentů, co tam bude komunikovat se školou. Brzy se dozvěděly, že ten chytrý chlapec, který to navrhnul, nikdy žádnou odměnu nedostane. Přitom by si ji tak zasloužil! Ale Ferdinanda dříve, než si ho kdokoliv stačil oblíbit, pohltila se smíchem bledá smrt. V zásadě se mu vysmála do jeho obličeje. A Oliverovi taky. Zemřel jen pár minut po vysokém Ferdindovi.

"Už je vidím!" zavolala Lily zděšeně. Ano, v srdci měla obrovský strach. "Nemáme ale žádnou pořádnou vymyšlenou strategii, ani plán. A naší armádě studentů i profesorů nikdo nevelí dodal" chytře Nivoran Reece. Zadíval se zkoumavě do řad studentů. Kdo z nich bude mít dost odvahy se toho? Kdo zvedne ruce a zachrání Jehlice? Někdo z Migorrských řad? Vždyť veleli i těm minulým, ale teď? Nikdo, nikdo si z nich netroufal. A přišlo větší překvapení.

Z řad se protlačila malá, Nivorská dívka. Všichni mohli vidět její tvář, lemovanou černými vlasy a malý foťáček, který se jí pohupoval u krku. Mohli si ji posoudit, že nevypadá ani omylem jako válečník a že sotva má dost síly. Ale nikdo neviděl její strach, i tu odvahu, jak jí stoupá celým tělem. U žil cítila divný pulz. Magie zlých duchů, co se ně blížili, nebo jenom stres? Nedovedla to poznat. "Ahoj! Nebudu vám kecat, jak dobrá jsem. Jsem Alina, obyčejná holka co ráda fotografuje. Vůdcem bych mohla klidně být já, já klidně. Ráda se o to postarám jestli nikdo nechce. Je to totiž všechno o nás všech. Jen musíme bojovat každý statečně! Jsou nebezpeční, a určitě mnoho z neskončí zrovna skvěle, ale zachovejte prosím naději, zvládneme to vše!" Skrze rukavice, rukávy uniformy, ruce, ozýval se divoký potlesk. A jenom pro Alinu, novou hrdinku!

"Nádherný kecy" ušklíbl se duch nad nimi. Jen jedna noha se mu komíhala ve vzduchu. "To je přece, ale ne, Wyther! Jeden ze tří nejmocnějších duchů vrahů Arteiny!" vykřikl chytrý Reece. Jeho znalosti byly ohromné. Podle ostatních se ale do bitvy nehodily. Zjistit, zda je to pravda, na to nebyl čas. "Přesně tak, ubožáku" zasmál se duch postrachu moří a probodl mu hlavu podivnou zbraní. Dlouhý nůž jako kdyby byl duchem s ním. Bitva začíná!

Etwige rodiče nazývali jako malou "obdařeným, jejich nejlepší bytostí." Ale měli proč? Schopnosti úžasné měla. Jen pohledem na bytost dokázala v ní číst, co víc, odhalovat nejtitěrnější slupky jejich duší. Žádné tajemství před ní nebylo v bezpečí, ne pokud jste před ní a hledíte jí do očí. V takových chvílích vás má v malíčku. Do boje toto náramně hodilo. Po letmém pohledu, stupidní krátké ohlédnutí stačila poznat, kdo asi bude s dobrem a koho zlákalo zlo. Když se ale podívala na Niu, dívku co zradila Jehlice, netušila. Protože nic netušila ani Nia sama. "Vstaň, srabe! Svému bratrovi Altairovi jsem udělala jizvu v paži tak hlubokou, že bys do ní zastrčila velký kus krvavého masa. Teď je na čase si pohrát s tebou" zařvala však Nia tak drsným hlasem, s tak zálibnou krutostí, až se člověku vyřila krev. Etwige nepochybovala. To s s tou jizvou bratrovi je pravda. Byla silná a rudě podlitá, do konce boje Altaira bolí! A něco podobného nyní čeká ji.

Nia si Migorranku vytáhla za vlasy až k sobě, zalovila v kapsách oblečení a našla svou dýku. "Tak, ukaž jazyk" když Etwige divokým kroucením hlavy, kterou lomcoval děs odmítala, vytáhla jí ho Nia násilím, a vedla křivě dýku skrze něj. Spadl z pusy, obklopený krví, dívkám do klína. "A teď přichází smrt" chtěla už už zabít Etwige, když zlou dívku omráčila prudká rána lahví ze skla. "Jdu tě zachránit, ošetřit ti ránu abys nevykrvácela, a naučit tě kouzlo, jak slova promítat do vzduchu" řekla Elbe. Sama utržila dost hrozné zranění. V těle jí sídlilo divné kouzlo, co ji ničilo magií zevnitř jejího těla, přímo do něj se vlezla. Každý kus dobra dusilo, i ty nejmenší částečky zla začaly sílit. Jednu pozitivní věc to ale mělo (tak jako všechno a každý jeden člověk, ale tato bitva asi nic dobrého v sobě neměla. Snad jen, že mrtvá Ilymi je na sebe hrdá. Za mladého Gezu se skokem do rány obětovala!)- zlo teď cítí lépe, než kdokoliv jiný. Jen aby se Arteinští dožili momentu, kdy to půjde použít! Etwige byla dále magická, skvělá, ale to co v druhých viděla nemohla říct.

Bouře vyskočila statečně do boje s dívkou co poznala už dříve. Rávanou. Byla to blondýnka, a užívala podivuhodnou zbraň. Hudební nástroje. "Ah, velmi zábavné. Naše malá Bouře" ozvala seppaní profesorka Sivert na ty dvě. "A její ještě menší kamarádka. Pojďte si vedle sebe lehnout na zem, ať si vaše výšky prověříme a zkontrolujeme." V ruce se Trevis, alias Sivert, objevil lesklý Qý nůž. Hodila ho poprvé, ale to stačila Rávana odblokovat houslemi. Ostří se zabodlo do krásného leštěného dřeva i zabralo pár tónů. Cerreanka se zoufale bránila útokům své profesorky, ale jak ji zasáhlo už dalších pět ran, už nedokázala bránit sebe a zřítila se do krvavé kaluže. Smrt

"Jak můžete? Je to moje kamarádka!" vyletěla Bouře vysoko nad vraha Rávany "Chyba ty malý idiote, byla to tvoje kamarádka. Teď je jenom mrtvá, pche!" Trevis řekla. Ale neuvědomila si jed věc. Silnější než kdejaký lovec je síla přátelství. Bouře se ze vzduchu rozletěla a ze vzduchu život Trevis několika vzteklými ranami ukončila.

A Arteina potřebovala pomoct. A pak přišla... ona. Ekaterina se statečně vrhla do boje. "Tak, pokud tohle má být další bitva, prosím ať už je poslední! A vítězná pro nás! Prorteinské!" Stoupla si doprostřed, beze strachu, bez pokoření. Kolem ní poletovaly jemné kapky oleje. "Co se to s tebou děje?" zeptala se zvědavě Mahren, co se musela potulovat okolo. Blondýnce zatím z očí málem tekly slzy. Tak moc se snažila. Ještě chvíli musí vydržet. Rozhodla se totiž přeměnit v tank... a pořádně, pořádně těžký. "Stává se za mě zbraň. A možná budu potřebovat tvoji pomoct" jemně se usmála...

... a za chvíli se rozjel bojištěm poločlověk- a polotank, ze kterého se to řítilo smíchem. "Ty voho, Ekaču, z tebe je tank" smála se Mahren. Která celou tuto zbraň masového ničení řídila. Zatáčely spolu loukou, Ekaterina-Tankina zkoušela střílet. Občas se trefila, většinou soupeři byli hbití až moc na těžký, i když vznešený tank. A tak se zabilo jen pár. Ti, co vůbec byli hmotní. Většina těch vrahů bylo jen duchů, zrozeni k jedinému. Vraždit. Hlavně ty nejkrásnější a nejdobřejší mezi námi. Jako dívku na kolečkách. "Tak tahle se mi líbí. Na mrtvolu" pomyslel si jeden děsivý duch. Vypadal jako temný stín. A přesně tak se i pohyboval. A přesně tak zabíjel.

"Tak, a teď střel tam" se smíchem Mahren volala na kovových částech Ekateriny. Dívka, nebo tank, nazvěte Cerreanku, která sama byla i zbraněmi, to udělala. "Boom!" pověděla se smíchem. "Útok se povedl, kapitáne. Pozor, ale, útočí na nás!" Co se dělo? Proč? Co? Jak? Kolem dvojice začal pomalu kroužit černý stín. Mahren se ho pokoušela chytit, dát mu facku, vlastně cokoliv, jak tu odpornou věc trochu pocítit. Marně. Bylo to jako žralok. Čekalo, až se oběť unaví a pak? Pak Mahren zbyly jen oči pro pláč. "Ségra, mazej" stáhla ji Moldau z tanku pryč. A na Ekaterinu se ona černá můra vrhla. Ozvalo se obří zachrčení a k nebi začaly tryskat kapky. "Tak rychle se nevzdám" řekla mu. Vonělo to jako přepálený olej na mazání kol...a krev. Ekaterina svůj boj už nepřežila. Musela se světem rozloučit.

Bitva byla krutá, a musel se každý chránit od smrti, na starání o zraněné se nikdo moc nevrhal. "Slyším pláč" pomyslela si Sophia June, a rozhodla se to ihned napravit. Rozeběhla se z prudkostí, ale měla pocit že dvě lidské nohy by prostě nemohly stačit. "Kéž bych měla radši třeba čtyři! Byla bych tam dřív, a dřív jí" z pláče dívky poznala, jakého je pohlaví "mohla pomoct!" jen to dořekla, ucítila, jak jí nejprve brní nohy, pak i ve vlasech, a než si stačila cokoliv uvědomit, cítila vítr v kožichu zvířete. Jenže- teď tím zvířetem teď byla ona. "Páni! Vždycky jsem se chtěla umět proměnit ve nějaké krásné zvíře, a teď to vážně umím! A jsem překrásná stříbrná liška", jenže nepřátelský duch té lišce usekl při jejím přemýšlení usekl ucho. Sophia, ve své nové podobě utekla k plačící dívce, jen tak tak. Ale jak v liščí, tak lidské podobě, vždycky jí bude chybět ucho. Furt ale lepší, než její kamarádka Zara, se kterou se před bitvou seznámila. Ta tam leží doteď mrtvá, nezkrotné oči vržené k nebi. Neprosily ale o pomoc.

"Proboha! Maličká, půjdeme do bezpečí" Sophia našla dívku, která tak srdceryvně plakala. Jennifer. Podebrala ji do náručí a nesla pryč, musela překročit mrtvé tělo Teda Emerica. Dívce, co tak slzela, totiž uřízli ruku. Další, jedna už jí uřìznuta byla, minulou bitvu. "Díky. Doufám, že někdo pomůže mojí kamarádce Corrine, té totiž taky ublížili" zašeptala malá Jennifer. "Určitě" řekla jí Sophie s nadějí. Ale dalo se tomu věřit? Mrtvý obličej Garryho z Levie to popíral.

Zrzavé francouzce Corrine se ale vážně nedařilo moc dobře. Ležela na zemi, probodnuta skrz naskz. Už ani necítila, jak jí krev vytéká z těla. Vedle ní v dolíku se vytvořila kaluž krve. "Ale ne!" zavolala Luka. "Potřebuješ nutně krev, ztratilas jí plno. Pojď, odvedu tě ošetřit, uděláme operaci" odnesla dívku do bezpečí. Ale uvnitř byla celou cestu krom smutku i zklamaná. Nechtěla si to přiznat, avšak potřebovala někoho, s kým bojovat po boku. A uvnitř doufala, že ten člověk by mohla být Corrine.

"Jenže, ta to nebude" kráčela Luka zpět. "Hej!" zařval na ni náhle hrdý ženský hlas. "Ehm, potřebuju asi nakonec někoho, s kým bojovat" Davina, říkající tahle slova nebyla zvyklá žádat. Takže ji překvapilo, že nakonec i ze sebe vydala tiché "pro-prosim." Luka se jen soucitně usmála. "Tak pojď!" Ani jedna to nečekala, ale uprostřed boje si to docela užily. Ubohá spolužačka, Vrisha, umřela, její kamarád Celio také, a ony si dovolí se tam společně smát.

Partu lidí katakomby obklopovaly, a i když nestáli uprostřed bitvy, neslyšeli steny válečníků ani jejich bušící srdce, ta tmavost chodby jim dodávala do těla tu správnou hrůzu. Kiara, s její skupinkou v podzemí, měla díky šikovné práci Lily najednou v prackách dívkou vyrobené vysílačky. Šikovné dívce poděkovat bohužel i tak nestačili. Zručná byla, chytrá také, člověk ji měl rád, Lily Wringley však uřízl jeden z tří hlavních duchů hlavu. Jeden z těch hlavní tří- Arkana.

"Máme nové zprávy" nažhavila Nëya v propocené dlani vysílačku. Normálně by šla do boje, proboha, jde o všechno a ona zrovna umí bojovat sakra dobře, avšak plačící Camilla ji přesvědčila. Ta se rozhodla jít do party v podzemí- a Nëya byla odhodlaná udělat všechno proto, jen aby se s ní seznámila. Byla až příliš fascinující, až příliš zajímavá.

"Tak, co nám naši bojovníci říkají?" vesele se zeptala Lover. "Hlásí konečně slavné vítězství?" snažila se za každé situace zachovat tu nejlepší náladu. I když teď to téměř nemohlo jít. V očích měla stále pálící slzy. Jen přes tu vysílačku zaslechla, že zabili Pinett, Nivorskou dívku a ona s tím neumí nic udělat! Je tak bezmocná! Bože! Mísil se v ní vztek, bující plameny zuřivosti, a smutek. Uťapkaný, mrtvolný pocit beznadějného smutku, ze kterého ještě dlouho nebude návratu. Přála by si ho nemít- ale toto na rozdíl od trapných situací nelze přehlížet.

Nëya ale odpovídala smrtelně bledá. "Zabili vůdkyni bitvy, sympatickou Aliny. Chápejte, to se nám v historii bitev ještě nikdy nestalo, a nikdo to nemohl čekat, že se to kdy stane, že umře vůdce celé naší skupiny. Ale je to tak. A Alina je mrtvá. A jak slyším, náš informátor Rhak od nás z Cerrey, taky"

Rhaka skutečně na bojišti zabili. Fortune ale našla u vedlejší mrtvoly, Freda z Levie, krví zacákanou vysílačku. "Haló? Jsem z dobra, heslo znám! Fantazie sobě! Výsledek boje sice skvělý, všechny co byli smrtelní, jsme zabili a studenty zrádce zajali, ale ty duchy prostě zničit, ba ani zranit, ať děláme cokoliv!"

"Že by to bylo proto, že jsou to duchové? Nevím jestli to těm našim studentům, co je vyvolali došlo, ale jsou třeba nesmrtelní!" oprskle pronesla Marlene do vysílačky Fortune, které ji vztekle vytrhla z rukou. Uvnitř totiž byla smrtelně rozzuřená! Nepadařilo se jí zachránit Rose, dívku co bojovala vedle ní, kterou zachránit chtěla! Totiž, jako bolestná vzpomínka, do které po hlavě narazila, viděla v ní bývalou nejlepší kamarádku. Avšak pouze bývalou. Ty dvě se rozešly ve zlém. I když Marlene stále doufá, že se v té škole plné čar a kouzel pro ni může najít snad i pravý přítel, co ji neopustí po první malicherné hádce. Chce snad po těch lidech příliš moc?

Tyhle slova ale naštvala vznětlivou Mandy, která byla v katakombách poté, co jí v náručí zemřela spolužačka Jastare Oswaldis. "A když jseš tak chytrá, co s nima teda jako máme dělat? Čekat, že si nejmocnější pánové zla uvědomí, že dobro je vlastně super a začnou po bojišti poskakovat s věnečkama z kytek na hlavách? Vzpamatuj se!"

Marlene už měla drsnou, sarkastickou odpověď na jazyku, když jí Rachel Electri vesele vyrvala vysílačku. "Díky! Jak jsi řekla slovo 'uvědomí', něco jsem si skutečně uvědomila" povídala a lidé v katakombách ani nedutali. "Normálním bojem je skutečně neporazíme. V tom má kolegyně pravdu" ukázala po Marlene. Vzájemně se představily, uprostřed padajících a umírajících studentů, pronikla mezi nimi přátelská jiskra. Mimi Walker zatím vypíchli oko, a Rachel pokračovala bez povšimnutí té hrozné krutosti, co se stala.

"Jenže čím jsme je bohužel my, studenti z Jehlic vyvolali?" říkala, i když ona mezi nimi nebyla. Teď jsou všichni tým- jak řekl teď už mrtvý Tonm. Almuth mu vyskládala jemný hrob z květin, s krvavou ránou na ruce z bitvy. "Magií! A určitě to tu někde bude existovat v magii, jak je magií vrátit zpátky!" 

"Ty jsi génius!" z chodby přátelsky zavolal hlas Annie. "Vím, že moje spolužačka Sofia Starková říkala, že odhalila, kde okultisti ty duchy připravili k vyvolání. V koutech zakázané knihovny! Stejně se jim divím, že tam lezli, když to slovo 'zakázaná' má i v názvu" zase se rozkecala, i když ukecaná vlastně nebyla "ale tam bych hledala i klíč jak je porazit. Hm, hm?"

Za chvíli už partička kráčela do ztmavlé knihovny. Marry ucítila pach zla, ale zkoušela to ignorova. Pak se jí však ze rtů vydral vyděšený výkřik. "Panebože!" Oběšená se tam houpala Seni, jedna z okultistických dívek. Nemohla už snést tu vinu, že duchy vyvolala, ne, musela to udělat. Methy se ale nenechala zas tak vyděsit. Vedle houpající mrtvoly ležela kniha. Když se jí zlehka dotkla, už z chvíle doteku, pomíjivé sekundy poznala, že to je ta, která duchy dokázala přivolat, a tohle je ta jediná kniha knih, co je dokáže zase zničit.

"Tady to je" donesli ji pak lidem schovaným dál v katakombách. Coli jim nepříjemně odpověděla "to vám muselo tak hrozně trvat? Zatím zabili dvě moje spolužačky, hned dvě umřely! Na, dejte sem tu knihu, ať jsou Teresi a Valerya mrtvé jako poslední!" Bohužel, z vysílačky se ozval další bolestný výkřik, tentokrát umřela Cerreyjská Sasha. Brigita na její pomstu vyslovila konečně to správné zaklínadlo. Jednou tak byla pro tu chvíli hlavní hrdinkou. I nevýrazný člověk může totiž dokázat divy.

Vedle skupiny se náhle rozzářilo silné světlo. Aby krásnou Sofii úplně neoslnilo, musela si před ním zakrýt svoje oči. "Je rudé. Zajímavé. Někdo každopádně prý musí dovnitř, aby tu sílu aktivoval. Nějací dobrovolníci?" Katie byla hrdá, jak akčně to řekla. "Já" odpověděl Luccery, a vesele odhodlal svoje tělo ke skoku dovnitř. Moc dlouho mu ale tvář plná úsměvů nevydržela. Ucítil nejprve jiskry. Brzy byla ale mrtvola v bolestech jediné, co z kdysi oblíbeného chlapce zbylo. Jeho krvavé kusy se rozletěly chodbou. Jeden zasáhl jeho kamarádku, zrzku Wendy, do obličeje. Poslední slova, co v bolesti spíše svým hlasem vybrečel, než řekl, zněla "už to chápu, jak to je. Jeden duch umře za jednu oběť. A já nechci vám pomáhat. Já chci žít, a smát se! Řekněte prosím mojí Tethys, že ji miluju víc než cokoliv." A pak už nemohl říct nic. Mrtvoly přece nemluví. Z vysílačky se ozvalo divoké zajásání! Jeden z duchů z bojiště zmizel, zrovna když málem zavraždil překrásnou Moldau.

"Takže když vstoupíme k těm duchům, umřeme? Rád se pro Arteinu obětuji, pokud budu mezi těmi, kteří dokáží obětí svého těla nějakého toho ducha zničit, a zachránit tak lidské životy" řekl poklidně jeden Levian. Byl vysoký, hubený, a dlouhé hnědé vlasy mu splývaly po těle, trochu umáčené krví. Santarika se na něj podívala. Vypadal moc sympaticky. Ale ona nedokázala mluvit s žádným soucitem, jaký by chtěla vyjádřit, jak by mu teď chtěla vysvětlit hodnotu jeho života, stres ze situace ji naprosto ovládal. Nedokázala mluvit jinak, než hrubě. To poslední, co by si však přála je však vidět, jak mizí a duchové ho získají jako svou obět. A pokud chlapce chce před tímhle bídným osudem zachránit, bude to muset říct. Tak to řekla.

"Teď poslyš, ty ušatej kluku. Prosím poslouchej, co ti říkám. Sice se neznáme, ale hrozně ráda bych tě poznala blíž, vypadáš jako hrozně fajnovej kluk. A spoustě lidem tady na tobě záleží. Tyhle" ukázala po Anquel a Kelmorrada, dva studenty kteří nikdy nic neudělali pro druhé, a teď je nikdo neměl rád "ať klidně umřou, ale ne ty." Krvavý duch co to uviděl, hned zbytečného kluka s holkou, nebo spíš krávou, Anquel a Kelmorrada zavraždil. "To je ohavnost!" zamračil se Tyree

."Pardon, ale nikoho nenechám takhle zabíjet ostatní spolužáky, a pokud moje oběť něco přinese, tak to udělám!" náhle v klidném klukovi zuřil prudký vztek. Skočil do proudu- a on ho přijal. Zničil i ducha Antry, ale za jakou cenu? Jeho přátelé, Ludwig, Jennifer, Mahren, začali se topit v proud slz. A ten nešel zastavit.

Po Tyreeho statečné oběti, mnoho mělo další chuť se jít také dát. A tak vznikla hádka, kdo že bude dalším slovutným hrdinou Arteiny. Zatímco drobná, statečná Ellie davem prohopsala a beze strachu vskočila dovnitř. Jenže výsledek byl jiný, než ostatní čekali. Její přátelé se rychle uklidnili. Proud krvavě rudého světla ji nepřijal. Místo toho, aby do něj vstoupila, prudce ji odstrčil přímo do Carterových rukou.

"Aby tam prostě šli ti statečnější z Jehlic, to by bylo příliš jednoduché. Funguje to tak, že ten proud zničí ducha jedině smrtí jeho nepřítele. Kterým jsme my, Arteinští studenti a učitelé. Každý jeden duch má někoho konkrétního, kdo tam musí jít, a nikdo jiný ho zničit nedokáže. Pokud ho neobětujeme, zabije ten duch pak nás" přečetla a vysvětlila všem Artemis. Tak začalo velké zkoušení- musíš se obětovat?

Z malé skupinky v katakombách už nikdo krom Lucceryho a Tyreeho vhodný nebyl- tedy nezemřel, díky bohu! Museli tedy odvádět a po jednom zkoušet studenty a učitele, aby zjistili, zda zrovna je krvežíznivý proud přijme. Vitalymu neřekli, do čeho jde. "Odpouštím vám, kamarádi moji a nebojte. Nějak jsem to odhad od začátku. Možná jsem nebyl tak tupý naivní kluk, jako který jsem vypadal. Ale neplačte, tak dobrý jsem zase nebyl." Proud ho nemilosrdně rozthal. Crowa zabil rychle. Profesora Jerria Charvata, ovládání živlů, poněkud pomalu. George, dalšího učitele, tak středně. Profesorkou Melody nadělal mnoho hluku. Flowi se u své smrti smál. A s každým mrtvým byl z bojiště slyšet smích. Ubývali!

A pak, studenti se začali objímat, ti na bojišti i ti v katakombách, kteří věděli, jakou cenu museli za tohle vítězství zaplatit. "Tak to vypadá, že zlo je za námi! Nemáme se už čeho bát" zavolala Kristina a zabodla meč do jejím hlasem naplněného bojiště. Vítězka školní miss- v jiných chvílích docela svině. "Duchové jsou pryč! Zachránili jsme nejen sebe, ale i prakticky celý svět!" přidala se Lidara z Levijské koleje. V boji jí umřelo mnoho spolužáků, které ani nestačila poznat, že už je tohle peklo za nimi byla pořádně ráda. "To je sice hezké, ale pokud tu budeme kecat takhle dlouho, tak budeme mít ve škole plno zameškaných hodin" zavtipkovala Louisa, aby oživila tuhle nejistou, pobitevní atmosféru, kde stíny dusily každou jednu tvář. Tak divoký ohlas ale nečekala. Zasmála se, i přes bolest celá škola, i Cerrea s Nivorianou, dvě profesorky, utíraly slzy smíchu. A těm, co plakali, ze smutku, utřeli kapky přátelé. Proč plakat? Konečně je tu bezpečí. A nový školní rok!

Dobře, takhle rychle se bolest neuhasí, alespoň nezapomene. Avšak, Jehlická škola jde povstat z popele. A vy toho jste součástí.