Vítejte u první adventní neděle a prvního adventního článku! Každou neděli pro vás vydáme něco nového!

Tak jsme si s Martinem řekli, že vám zpříjemníme čekání na vánoční atmosféru, radost z dávání druhým... děláme si legraci. Čekání na spoustu dárků, ten pocit že na vás někdo myslel, a nacpání se mňamkami, pokud tedy vaše rodina umí vařit. A hašení stromečku občas také musí být zábava.

Persóna: Ale já vánoce úplně nenávidím, je to svátek komerce a utrpení tradic! Ach bože! Neuvědomujete si nadnárodní problém celé té hlubokosti tohoto svátku a komparzace implikace?

Inu dobře, to je také stanovisko. Každopádně, ať Vánoční svátky a advent vnímáte jakkoliv, tohle budou pravidelně články pro vás. Tohle je konkrétně má vánoční slohová práce z minulého roku- vznikla za pár hodin, ale víte, je to něco, co mne bavilo tvořit, a do čeho jsem se zbláznila tak moc, že z "jedna stránka bude stačit, žáci" vzniklo 7 stran ručně psaného textu, který jsem musela ručně přepsat, protože jsme to měli odevzdat neelektronicky a já si nebyla schopna zajistit tiskárnu :D  Moje nejmilovanější slohová práce, je divoká a náhodná, ale dle mého názoru vcelku zábavná. 

Mimochodem, když paní profesorka spatřila můj text přepsaný na sedm stran, řekla, ačkoliv je to asi nejslušnější profesor jsme kdy měli: "To si děláte prdel- ehm, legraci, Matoušková?" :D Na to nezapomenu. 

Zadání bylo jednoduché. Název: "Začalo to nevinně" a vánoční tématika. Já si ještě dodala, že to musí skončit až tragikomicky vesele a optimisticky, protože má češtinářka mi kdysi vytýkala, že píši až příliš depresivně. Plus, ještě jedna věc. Řekla jsem si, že zkusím něco v ich formě, protože v té er se mi píše lépe a měla bych se zlepšovat. To co mne pak začalo napadat...inu, posuďte sami. Nejbláznivější adventní slohová práce všech dob, zde: 

Začalo to nevinně 

Aneb příběh ryby, IŤáka, Vánoc, a historické osobnosti ze světa zvířat... 

Začalo to nevinně...a skončilo to podivně

Moje jméno je Norbert a pracuji už sedmým rokem jako IT. Taková obyčejná práce a obyčejný tuctový člověk, sedící věčně za svým počítačem, zavřený doma a neznajíce nic jako "lidi", ale jenom "zákazníky". Takto si nás alespoň většina z ostatních občanů představuje. A i když na valnou většinu z nás to ani trochu nesedí ani v nejmenším, u mě jste se zrovna trefili.

Zrovna moc oblíbený jsem nikdy nebyl a že bych měl s kým trávit Vánoce se také říct nedá. Už od dospělosti jsem tenhle svátek slavil hlavně sám a nebo sám, s velkou krabičkou bramborového salátu. Ale bez kapra. To jsem se, ale tento rok rozhodl zásadně změnit. Oblékl si černý kabátek (abych řekl pravdu, stejně mi v něm byla hrozná zima. Jsem zvyklý na teplo domova, maximálně si tak občas vyjdu na procházku do přírody) a vyrazil ve spěchu na trhy. Sehnat kapra nebylo tady v Praze, kde bydlím, ani na 24. žádný problém. Ti hodní pánové s káděmi a obrovskými cenami byli ochotni prodávat celý den a mám náramné podezření, že i noc. Přispěchal jsem tedy k jednomu ze stánku, nasázených vedle dalších úplně stejných. Že já mám ale štěstí! Kdybych si vybral jiný stánek, mohlo to všechno dopadnout úplně jinak! Ale ne, já musím jít k tomu, kde je nejmenší fronta. Podíval jsem se do jejich kádě, kde se zatím ryby vesele proháněly. Kapříci na mě nespokojeně civěli lesklýma očima, ale já si říkal, že se tím nesmím trápit. Moje maminka do nich přece také vesele sekala - a dle jejího výrazu jí to asi vůbec nedělalo žádné mentální problémy. Tak proč by mělo mě? Jsem přece dvacetiletý chlap, co ve střílečkách dokáže zneškodnit i jednorožce.

Vodou se prohnal tlusťoučký kapr, který mě kdo ví proč, zaujal. Nebyl nijak zvláštní, ale mě prostě přitahoval tím zvláštně vybouleným očkem, či snad jemnými pohyby ploutviček. Když konečně přišla na mě řada, sebejistě jsem ukázal na toho kapříka. "Dobrý den, pane. Mohl bych prosím tohoto?" zamumlal jsem jen. Mohutný muž se síťkou přikývl a začal mého vyvoleného rošťáka lovit. Já se jen několikrát zhoupl na špičkách bot, jak to rád dělávám, když se schyluje k něčemu zajímavému. A to se přesně dělo. Zatímco kapřík přistál na váze, a začal se po ní divoce kroutit, k panu obchodníkovi se přiřítila nějaká ženská. Není to slušné nazvání, ale tu paní nelze nazvat slušně bez toho, aby jste si nezdáli, jako úplný lhář. Make-up jí lezl přes celý obličej a dle výrazu byla očividně naštvaná. Rozhořčeným hlasem mu řekla: "Zvažte mi to. Prosím. Hned. Koupila jsem to ve vedlejším stánku a mám dojem, že jsem okradena. To nemůže mít ani dvě kila!" Sotva to pán udělal na vedlejší váze, začala pak ještě řvát. Její hlas mne asi bude ještě děsit ve spaní. 

"Vy podvodníku! Tohodle kapra jsem koupila u vás! A vidíte, co na té váze máte? Ani ne jeden a půl kilo! Vy jeden lháři!" začala mávat divoce účtenkou před obchodníkovým obličejem. A pak už to jelo. Ti dva se do sebe pustili nejprve profesionální slušností, než jsem se ale nadál, už to bylo horší. Sprostá slova i urážky létaly mezi sebou a já jen netrpělivě botou přímo klapal. "Čekat tady?" pomyslel jsem si "Ani náhodou. Mám ostatně dost práce, i rozumu" Bál jsem se celou cestu, zda si toho nikdo nevšimne. Ale všichni byli oprávněně až příliš zaujati tou vášnivou hádkou paní a obchodníka, že mě nikdo nezaznamenal. Popadl jsem svého tlustého kapra a tajně s ním odcupital. Nemyslete si o mě prosím nic zlého. Nejsem zloděj, to vážně ne. Jen jsem byl tak zmatený, nespokojený a zmrzlý zároveň...prostě bych to jindy neudělal. A také mi celou cestu do hlavy znělo "za to zaplatíš, za to zaplatíš", zvonivým hláskem. Teprve po chvíli mi došlo, že to asi moje mysl neříká. Ale kdo tedy? Nebo spíše, co, jak jsem po chvíli zjistil.

Kapr se téměř nemrskal, což mi bylo velice divné. Tak jsem na něj vrhl udivený pohled. A pak už jen zíral s očima podobně vyvalenýma, jako měl on. Ryba zatím otvírala stále pusu a opakovala to své otravné "za to zaplatíš, za to zaplatíš". Nechtělo se mi tomu věřit! Ta ryba mluví, ono to mluví! "No konečně" odsekl kapr, když uviděl moje udivení a pokračoval "na tvoji pozornost jsem čekal, hochu. Hele, vypadáš osaměle. Co Vánoce trávit spolu?". Já jen tupě zíral. "Kdo jsi?" vyhrkl jsem, i když později mi došlo, jak hloupá otázka to je. V tu chvíli se břicho ryby nadulo ve velký kopeček. "Já? Dobrá otázka!" pyšně odpovědělo zvíře. "Jmenuju se Šemík! A jsem jeho druhá zvířecí reinkarnace koně Šemíka, velkého hrdiny a zase zachraňuju vás lidi". Všechno to bylo tak divné. Nechápal jsem vůbec nic. Právě držím v rukou rybu, co mluví, a tvrdí mi k tomu, že je kůň. Já jsem z toho byl jelen. "To není možný!" tupě jsem jen odpověděl. Pusinka ryby, jako kdyby se zamračila.

"Ty jsi mi taky vývojář jeden vývojovitej. Vyvíjíš, vyvíjíš a přitom nic nevíš!" kapr zatrylkoval. "Jak si asi myslíš, že bych asi přeskočil tu obří zeď, kdybych nebyl magický? A jak bych asi mluvil ve svém dalším převtělení mluvit?". Měl jsem chuť mu odpovědět, že to také nechápu, ale připadalo mi vhodné držet jazyk za zuby. "Fajn. Takže právě držím v rukou rybu, co je kůň a co se mnou chce trávit Vánoce" zopakoval jsem. Kapr jako by přikývl, alespoň tak jsem to chápal. Udělal nějaký pro mě ne známý pohyb. Už jsme byli blízko dveří mého bytu, rychle jsem je otevřel (jak nejlépe to šlo s kaprem v ruce, že?) a přispěchal k mým dveřím. Pak položil kapra do vany, napouštějíce ji vodou, aby si tam ten fešák pěkně zaplaval. Netušil jsem co s ním. Přeci jen, možná mluví pravdu, když je možné i to, aby opravdu mluvil. Pak bych zabil jen kvůli večeři potomka historického koně! "Bože. Nebo je tohle jenom sen?" přičichl jsem si k rukám a ten odér mě přesvědčil, že není. To bylo až moc skutečné.

Práce bylo ještě dost a den mladý, takže hlavní bod programu byl dokončit nějakou tu úpravu souborů. Zrovna jsem spolupracoval na nové Vánoční počítačové hře se spoustou kolegů. Těšil jsem se na hotový výsledek a hrozně mě to bavilo. Sezení u počítače mi utíkalo rychle, jenže pak přišla žízeň. Vstal jsem a došel si do své dost chaotické kuchyně pro trochu podpory, v podobě kafíčka, a přemýšlel co s tím kaprem. S hotovou kávou pak přicházel do pokoje, bez sebemenšího tušení co spatřím. Málem jsem vykřikl, po tom, co šlo vidět! Kapr si vesele, celý mokrý, lezl po mém počítači a mazal mi vždy lehkým ťuknutím hlavičky příkazové řádky i soubory, co v systému mám. Upustil jsem kávu na zem v čirém zděšení! "Moje práce!" vykřikl mi hlas. Kapr mi to opětoval s podobně dramatickým tónem. "Spadlo ti kafe, prcku!"

Mezi mnou a tím zvířetem bylo jen pár kroků. Ruce samy skočily po těle toho odporného stvoření, a já už si to hnal do koupelny. "Jak ses tam dostal?" zavrčel jsem na něj. Kapr jen pokrčil ploutvemi. Jinak bych to nazvat nedokázal. Zas tak kreativní na slova nejsem, mnohem lépe my jdou grafiky (ale příklad vám neukážu. Všechno mi to Šemík smazal). Měl jsem upřímnou chuť toho kapra normálně do vody hodit, ale nakonec nastalo jen jemné položení zvířete na hladinku. "A už se nevracej". Odběhl jsem zpět do pokoje a dal se do regenerace počítače. Poškodil mi většinu klávesnice tou svou vodou. Jako by ji snad schválně snad z šupin ždímal! Místo mých příkazových řádků byl text pozměněný. Vypadalo to nějak takhle.

"Hele, kuk! Ty jsi mi taky asociál jak zmoklá žába, neseď furt u práce, a jdi žít život, jo?" V hlavě se mi ozvaly povzdechy. Měl úplnou pravdu. Ale označil jsem celý text a zmáčkl delete. U hlavy mi hned však zaburácel naštvaný, kapří hlásek. Šemík! "Co to kutíš, šmarjatec? Něják ti to nemyslí, hele, pojď radši ven". Tohle bylo definitivně mimo moje chápání. Chce mi škodit, pomoct, bavit se na mém utrpení? "A co když nepůjdu?". Kapr několikrát otevřel svou pusinku z tenkého, průsvitného kožního slizu. "Pak budu moc smutný, a osladím si svůj pelíšek tvým kafem". Představa kafe, válejícího se po stěnách mojí vany a mě bez toho lahodného moku byla hororovější, než všechny hry, na kterých jsem kdy pracoval. Za chvíli už jsem měl na sobě kabát a vybíhal pryč ze dveří. Bez bot. Uklidnilo mě, že kapr nebyl blízko. Za to se však z rohu vynořila moje sousedka. Markéta.

"Jé, Norberte, to je ale štěstí, že vás vidím. Zrovna vás potřebuju!" pověděla na mě. "Mohl by jste mi pomoci, když jsou ty vánoce? Nerada vás otravuji, ale jsem v koncích. Nefunguje mi trouba, a já chci péct cukroví. Taky vám za odměnu dám." Povzdechl jsem si. Nikdy po mě nic nechtěla. A tak mi to také nádherně sedlo. Neměl jsem ji ani trochu rád. Chodíval k ní totiž ten její přítel, divný to chlap. Byl na drogách, alkoholu, cigaretách a snad všem co ani nechcete vědět. Přesto ho milovala. Nechápal jsem to. Nedávno se, ale pohádali a teď je sama. "Jo a, jestli vám to není trapný, proč máte na rameni toho kapra?" Málem jsem vykřikl. Opět. Už podruhé za tento Štědrý den, štědrý hlavně na trable s tou kapří příšerou. Sundal jsem si kroutícího se Šemíka z ramene, dal si ho do podpaží a zamířil beze slova do jejího bytečku. Otevřela mi ochotně dveře. No jistěže jí nefungovala trouba! Byla vypojená od všech zdrojů. Tajně jsem toho zlotřilého kapra podezříval z tohoto zločinu. Zapojení mi ani moc práce nedalo, ale ona mi vášnivě tleskala. "V pořádku, Markéto. Ale nezapomeňte mi trochu cukroví přinést" zamumlal jsem "nejlépe s extra dávnou cukru. Budu ho potřebovat, jestli budu chtít tento Štědrý den přežít". Postupně jsme si tak jemně řekli pár zdvořilostní větičky. Já však byl stále nervózní z toho ďábelského kapra. Když jsem pak vyšel na chodbu, a Markéta si zavřela dveře, zvíře leželo pro změnu na schodech.

 "Ale tohle nebylo dobrý. Vůbec jsi nevypadal dobře! A jak bys mohl, když nesportuješ! Chyť si mě, chyť si mě!" začal kapr zpívat. Tohle pro mě byla snad nejděsivější část dne. Byl jsem zcela zničený už teď a pak náhle...tomu zvířeti vyrostly jen tak, z rybího těla, sotva viditelné, drobné koňské nožičky. On je to vážně kůň! A právě mi rychlostí pravého závodního koně začíná utíkat po schodišti, směrem k horním patrům. "Stůj Šemíku!" zařval jsem po chodbě mohutně.

Kapr jako kdyby mě neslyšel, uháněl dál po koňských nožičkách. Za to mě však až moc dobře poslouchala paní bytná. "Norberte" oslovila mě přísně "co to má být? Vy, takový mladý kultivovaný muž, a řvete tady takové nesmysly!" Můj mozek to nezvládal. Přišel jsem k ní a začal s ní třást. "Paní bytná, prosím vás! Není to tak, jak si myslíte! Kapr mě mučí, prostě se mě snaží zbavit, začalo to nevině, prostě jen přítel, ale teď běží a je to kůň a chce abych ho chytal!" Naštvaně mi vrazila bolestivou facku. "No to je vrchol. Až na ten váš pach rybiny, vůbec to přece není možné, chlape. Jděte si lehnout a ještě se to bude řešit!" Raději jsem vyběhl pryč a prudce zabouchl své dveře s hlasitým prásknutím. Srdce mi chce vyletět z těla a schovat se před tím zvířetem. "Čau. Tím třesením sis svaly procvičil dostatečně" vylezl mi kapr z pusy. Jen tak. Nechápal jsem, jak se mi tam to zvíře může vejít. Ale na tom teď nezáleželo. "Šemíku, vypustím tě do čisté a moc příjemné vody. A ty mě necháš oslavit Vánoce samotnýho, se svým počítačem, jak to dělám vždycky. Jo?". Z pusy toho zvířete se ozvalo něco mezi zařehtáním a povzdechem. "Tak jo. Ale pospěš si. Brzo bude tma a vyjdou cvoci odpalovat rachejtle".

Polkl jsem. Víte, jsem tím možná divný, ale těch věcí se prostě bojím. Ale nejsem jediný, je to i normální lidská fobie, strach z rachejtlí. Kapr se mi usadil mezi mastnými, hnědými vlasy. Neřešil jsem. Kabát už na mě byl, tak stačilo utíkat jako blázen, setmělým městem. Jenže to by to nebyl tenhle Štědrý den, aby to dopadlo bez následků. "Ahoj Norberte. Jdu zrovna na procházku, máš někam namířeno?" pověděla mi s širokým úsměvem Markéta. Netoužil jsem být zase neslušný, i když jsem ji nemusel. "Řeka. Pojď" zasýpalo to ze mě. Jak by řekla má profesorka Dějepisu, lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Utíkali jsme společně, a kdo ví proč, smáli jsme se všichni tři. Kapr vesele a euforicky, ale já tušil, že škodolibě. Já zoufale a jako oběť a ona šťastně a nevinně. "Netušila jsem, že jsi takový sportovec" pověděla mi Markéta. Kaprův hlas, cítil jsem, jak se mu zvedá břicho, když to říkal, zněl však úplně jako já. "To víš, chodím pravidelně běhat". V tu chvíli jsem už toho měl dost. Ruce vytáhly kapra z vlasů a mrštily s ním do vody. Zvíře udělalo pár spokojených skoků vodou a pak podplulo pod nějakým papírem. Moje dvoustovka na koupení kapra mi tam spadla také! Hned mi to došlo. "Zaplatíš za to". A vyplnilo se to do puntíku, dokonce i s úroky. "Máš ještě dvacku v druhý kapse, ne? Kup si los. Jo a čau!" ozvalo se z vody. Markéta i já jsme ho poslouchali stejně udiveně, jak si tak radostně odplouval a mrskal zelenou ocasní ploutví.

Diskutujíce spolu o rybách, došli jsme si koupit jeden los a pak mi u sebe doma dala trochu slíbeného cukroví. Usadili jsme se vedle sebe do pohodlných křesel. Markéta zapnula televizi k losování. Nevěřil jsem ve své štěstí - na to jsme my IT až moc přesní a moc se řídíme statistikami. Už jste snad někdy slyšeli o IT, co je optimista? Tady se s vámi milerád vsadím, že ne, tady mi statistiky přímo nahrávají. Moderátorka v televizi zrovna vyprávěla co je dnes za den. Jako kdyby to někdo mohl nevědět! Zrychleně dýchám, když začíná číst čísla. Identická, identická, stále pokračovala identickými a pak i to poslední.

Sousedka se vynořila do pokoje s dárkem, co si pro mě zatím připravila, když jsem ji nevnímal. Jenže už mi ho nedala. Jen jsme šokovaně zírali na televizi. "Ty jsi vyhrál, Norberte" pověděla, zatímco já na ni nadšeně zíral. "Bože! Tolik! Markéto, bože!". Oba jsme, kdo ví proč, začali euforicky tancovat jako dvě opice a pak nastalo chlastání, dávání si dárečků a strašlivě opilý Štědrý večer. 

Ráno nás bytná nazvala blázny, zvláště mě za včerejší výstup a oba po domluvě vystěhovala. Ono, kdo by chtěl v domě mít člověka, co tvrdí, že jeho kapr mluví a je to navíc kůň, který je už možná tisíce let po smrti? Ale nám to nevadilo. Jak jsem zjistil, Markéta není jen hloupá naivní husa, ale i milá a inteligentní žena, které umí také vařit kapry na modro. A já jsem blázen, kterému Šemík zajistil luxusní vilu. Na tyhle Vánoce budu ještě dlouho vzpomínat. Přitom to začalo nevinně. 

Zdraví vás, co jste to zvládli přečíst, vaše Ravin :D